Bouře

13. července 2013 v 3:06 | Vicc |  Umění duše
Moje slohová práce :)

Líčení, popis krajiny v bouři.
Pod perexem


Těžký nesnesitelný vzduch vlnící se po polní cestě poamlu usedá k pěkné podívané. Slunce, které se doposud usmívalo, se skrývá se strachem za tmavými mraky hemžícími se na obloze. Mohutní beránci postříkaní inkoustem se převalují jeden přes druhého, tlačí se a zabírají si navzájem svá místa. Tma, kterou s sebou přinesli, se rozléhá po polích.

V jedné chvíli, kdy se vše v poklidu zalilo do temnoty, se vzdchu vzedmul ze země a opřel se do silných rukou a nohou stromů. Zelené kberse se pod náporem větru ohýbají, vlní. Někteří jedinci se odpoutají a odletí na dlouhou cestu.

Hlasitá hluboká rána se rozezní prostorem. To jen matka příroda začíná hrát na bubny, zamračená, pomalu plačící. Kapky slz padají na ohýbající se stromy a vlnící se zeleé koberce. Bum! Rána jak z děla. Stromy se otřásly a vzápětí byly osvětleny bílými reflektory.

Najednou se objevila bílá záclona z řetězů slz, jak s rychlostí padají jedna vedle druhé. Padají za doprovodu bubnu a reflektorů za rytmu bouře. Vítr poli uhání jako posedlý a unáší s sebou některé z padajících slz.

Bubny pomalu ustávají společně se slzami i reflektory se vypínají. Poslední z inkoustových beránku se proti své vůli rozprchávají. Utíkají před čistými beránky, jako zlo před dobrem. Vítr ubírá na síle, nechává odpočinout koberce a stromy, jež se lámaly pod jeho silou. Po polích se rozlévá světlo.

Vítr ustal a bílí beránci se nerušeně pasou na modré obloze. Slunce už vykukuje a usmívá se. Pole pohltí příjemné teplo, ve kterém si matka příroda potichu podřimuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama