Srpen 2012

Here we go~

27. srpna 2012 v 3:16 | Vicc |  Vyslovená slova
Zdravím Vás pozemšťané,

píši v tuto nezvyklou dobu (sic u mne obyčejnou), jen abych Vás informovala o mém prázdninovém životě, který se již pomalu blíží ke konci.
Ještě před prázdninami jsem měla mnoho plánů, avšak přišla neplánovaná akce - stěhování - která zkazila vše moje plány neboť jsem musela přispět ze svých finačních zásob.
Ovšem pár svých plánu jsem zrealizovala, za což jsem ráda.
Ani Vám nebudu vyprávět, kolikrát jsem byla opilá či omámená marihuanou. Ano, vím jaké máte připomínky, ale jednou jsem to zkusit musela, samozřejmě mi bylo neskutečně zle.
Mám pár pěkných zážitků, které si vlastně už ani nepamatuji. I když vím, že jsem většinu prázdnin strávila doma, i tak jsem si je užila. Doufám, že Vy také.

A tak tu dnes v noci sedím, píšu Vám článek a zapomínám na to, že bych se měla učit. Oh ano, dnes v 10 hodin dopoledne mám reparát z Literatury. Neptejte se mě, jak jsem to zvládla, ale když mě paní učitelka o hodinách ani nevzbudí, abych dávala pozor, tak je to těžké. Ale nebojte, téměř vše umím a je velice nepravděpodobné, že bych to nezvládla (tedy doufám).

Jen co budu vědět, jak jsem to zvládla, dám Vám vědět.

Jsem smutná z toho, že jsem se nemohla zúčastnit Prague Prideu 2012.
Také jsem velice smutná z toho, že mé umělecké myšlení už není to, co bývalo. Šla bych si šlehnout.

Tak si to mezitím vše užijte. :)

Vaše Vicc

Nobody, nowhere.

18. srpna 2012 v 1:56 | Vicc |  Nejzažší kout
Když nemůžeš, tak jdi dál.
Když ještě stačíš, pozastav se.
Nikdy nevíš, jestli všechno děláš správně.

A tak se dívka se svěsenou hlavou toulá světem.
Neví kudy kam. neví, co se sebou dělat.
Příjde si jak duch, jenž se toulá po světě nemohou najít své místo, bránu na onen svět.

Nedaří se jí najít jediný kousek na celém světě, který by patřil jen jí.

Neví. Není si jistá sama sebou.
Kam patří, kde je její místo?

Somebody, somewhere.
Nobody, nowhere.
Alone.

Hlas, jenž neslyšíš. Tvář, jež nevidíš.

10. srpna 2012 v 21:25 | Vicc |  Nejzažší kout
Hlas, jenž nevidíš. Tvář, jež nevidíš.

Krajina, která je osvícena měsíčním světlem.
Není bílé ani žluté, nýbrž rudé. Měsíc je rudý.

Měsíc je rudý, stejně tak i skrvny na jejích dlaních a prstech.
Zabila.
Zabila pouhopouhé zvíře sobě milované.
Zabila své druhé Já, zvíře, které v ní žilo, rostlo.
Nejednou se krmilo. Krmilo se neustále a dívce pomalu mizely orgány.

Krvavá skrvna se pod ní zvětšuje a nabývá sama na síle.

"Nemusela jsi mě zabíjet. Mohla jsem ti pomoct!"
Rozléhající hlas se ozývá z neznámých míst.

"Nech mě být!" Brání se dívka avšak nic netušící.
Zvíře, jež žilo z ní, z útrob jejího těla, však ještě stále není mrtvé.

"Dokud žiješ ty, žiji i já!" Bestie nebyla své síly, zžírajíc dívku dál.
Dívka pocítí náhlou oslepující bolest. Bodla se dýkou.

"Né!" Rozhlehne se po krajině zoufalý křik bestie.
Bodne se znovu a znovu a s tichým pláčem upadá na zem.

"Ty přežiješ a já se vrátím!"

S posledním výkřikem, s posledním nádechem dívka usíná navěky poklidným spánkem.