Even now I'm still in love with the sky

28. listopadu 2011 v 18:49 | Vicc |  One shot

V podstatě má úplně první povídka tady na blogu. Abych řekla, je to i má nejpovedenější povídka, kterou jsem kdy napsala.
Je depresivní, ale i tak doufám, že se vám bude líbit.

Více pod perexem



V jedné chvíli by to jako byl sen. Seděla jsem vedle něj a mlčky jej pozorovala. ~


Byl večer. Seděli jsme spolu na střeše jeho domu a čekali jsme, kdy začne ohňostroj. Povídali jsme si a smáli se. Pamatuju si jeho rošťácky rozcuchané tmavě hnědé vlasy, jeho zářící úsměv, když se na mě podíval. Milovala jsem jeho úsměv. Jeho úsměv byl pro mě jako světlo mého života, kterého jsem se chtěla držet. Jeho hlas, tak klidný a sametový. Jeho hnědé oči, které říkali "Miluju tě" při pohledu na mě. Jeho hruď, která se zvedala a klesala, když vedle mě ležel. Jeho tlukot srdce, který jsem slyšela i ve spánku a každé ráno se s ním probouzela. Jeho ruku, která tak jemně svírala tu mou a při tom ji nepustila. To teplo jeho objetí. Byl jako můj anděl, který mě vedl mou cestou a já se ho chtěla držet a nepustit…

V ten večer, kdy začal ohňostroj, jsme se drželi za ruce a jen mlčky jsme tikali očima z ohňostroje jeden na druhého. V ten večer jsem dostala svůj první polibek. Od něj.


Pustila jsem. Čas se zvrátil. Něco začalo jít špatně. Nevím, co se přesně stalo. On řekl, že už mě nechce dál vídat, že už mě nemiluje. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Byla jsem si jistá, že ho budu milovat hodně dlouho.

Vídala jsem ho každý den na každém rohu. Chodili jsme na stejnou střední, do stejného ročníku, avšak do různých tříd. Vždy když kolem mě procházel, nevěnoval mi ani pohled. To mi hodně ubližovalo. Kolikrát jsem se ho ptala, proč. Odešel dřív, než jsem dořekla otázku. Bez jakýchkoliv starostí se bavil se svými kamarády.

Kolikrát jsem ho tajně pozorovala za dveřmi jeho třídy. Kolikrát jsem vynechala hodinu, protože jsem brečela na dívčích záchodech. Kolikrát jsem odmítla jakoukoliv pomoc od mé kamarádky. A to vše trvalo třičtvrtě roku.


Poté přestal chodit do školy. Nevěděla jsem, proč. Ptala jsem se jeho kamarádů. Všichni mi říkali, že o ničem nevědí. Ano. Stále jsem ho naivně milovala. Milovala jsem ho tak moc…


Jednoho dne mi od něj přišla smska, že mě zve na novoroční oslavu. Šla jsem tam. Všichni s kapkou alkoholu v krvi, jsme pomalu usínali po přivítání Nového roku. Jeden z jeho kamarádů mě ze spaní políbil. Bylo to od něj nechutné. Šla jsem si umýt pusu a vrátila se zpět do pokoje, kde jsme spali všichni. On.. líbal se tam s nějakou holkou. Se slzami v očích jsem utekla.

Pršelo a já běžela po silnici domů. Zakopla jsem a upadla. Brečela jsem jako o závod. Nic víc v životě mě tak nebolelo jako právě tohle.


Další rok jsem ho neviděla. Dostala jsem se na medicínu a pomáhala jsem v nemocnici. Stále jsem ho naivně milovala. Prostě jsem jen doufala v to, že to byl jen sen, ale každé ráno jsem se probouzela s bolestí na hrudi. Začala jsem se už dávno bavit s jeho kamarády. Občas jsem zaslechla, jak si mezi sebou o něm povídají. Stále jsem ho viděla všude, i když tam vlastně vůbec nebyl.


Jednoho dne jsem trochu zmáčkla jednoho jeho kamaráda. Řekl mi, že on je v nemocnici, že umírá, a že kvůli tomu se se mnou rozešel. Začaly mi stékat slzy, jedna po druhé. Člověk by řekl, že po takové době už bych ho neměla milovat, ale opak byl pravdou krutou. Řekl mi, v jaké nemocnici leží. Ještě ten den jsem za ním šla.


Vešla jsem do jeho pokoje. Ležel tam a koukal se z okna. Na hlavě měl čepici, jako by byla zima. Hned mi došlo, co se děje. Má nádor.

Otočil se na mě a jen se na mě mlčky díval. Přišla jsem k jeho posteli a objala ho. Poté mi všechno vysvětlil. Řekl mi, že mě stále miluje, a že nikdy nepřestal.

Chodila jsem za ním od té doby každý den. Smáli jsme se a jeho stav se začínal zlepšovat. Byla jsem šťastná. Byla jsem zase s ním. Jednoho dne přestal věřit a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil. Byly dny, kdy celé jenom prospal. Nosila jsem mu křížovky a učení od jeho kamarádů z hudební školy. Já jsem stále svou víru neztrácela. Uběhla nějaká doba a jeho zdravotní stav se zase zlepšoval. Neustále měl u sebe foťák, ale nikdy mi nechtěl říct, co fotí a ani jsem nikdy nezachytila, že něco fotil.

Jednoho dne mě poprosil, abych mu šla vyvolat film z foťáku. Tak jsem ho tedy nerada opustila a šla jsem vyvolat ty fotky. Když jsem je vyzvedávala, zakopla jsem a všechny se mi rozsypaly na cestu. Na všech fotkách jsem byla jen já. Uteklo mi pár slz. Začala jsem se slzami v očí sbírat fotky. Když v tom mi zazvonil mobil. Volala mi jeho sestra, že s ním není něco v pořádku, že doktoři okolo něj lítají, a že přístroj, který mu hlídá srdce, vydává dlouhý nepřerušovaný tón. Rozbrečela jsem se a rozeběhla jsem se k nemocnici. Do telefonu jsem stále volala jeho jméno. Jeho sestra to přepnula na videohovor, takže jsem ho i viděla. Byla s telefonem u něj, aby slyšel můj hlas a nevzdával to. V tom se probudil. Otevřel oči a podíval se na mě do telefonu. Stále jsem volala jeho jméno a brečela. Běžela jsem, co to šlo. Říkala jsem mu, že na všech fotkách jsem jenom já a při tom kladla otázku, proč tam není on a ať to nevzdává. Naznačil doktorům, že chce promluvit. Sundali mu kyslíkovou masku. "Mei, usměj se" řekl. Zastavila jsem se a se slzami v očích jsem se snažila usmát. Usmála jsem se. V telefonu jsem zahlédla jeho úsměv, ale hned na to mu spadla hlava do polštáře. Rozbrečela jsem se a zase začala volat jeho jméno. Už jsem se ho nedovolala.


~ Usmíval se na mě, jeho rty se pohybovaly a hlas byl zřetelně slyšet. "Nezapomeň, že tě vždycky ochráním. Navždy tě miluju." Říkal mi a rozplynul se jako dým.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matt Foxiss Matt Foxiss | Web | 28. listopadu 2011 v 20:36 | Reagovat

Je to vážne dobré... a ja som opäť precitlivený. Pripomenulo mi to nejaký z príbehov o tom, ako sa chalan pre chorobu rozišiel s dievčaťom. V tvojom podaní sa mi to však páčilo.

Hoci, ešte by som vytkol - občas tam bol nedostatočne rozvitý obrat deja... ktorý ma trochu zmiatol. Ale pocit z prečítaného to nepokazilo :-)

2 Vicc Vicc | Web | 28. listopadu 2011 v 21:31 | Reagovat

[1]: Díky díky, byla to moje úplně první pořádná povedená povídka a nějaká ta chybka tam musí prostě být ;o) ale jinak děkuju ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama