Říjen 2011

Since when is it like this?

23. října 2011 v 20:48 | Vicc |  Nejzažší kout
Since when is it like this? I don't know myself.

Čas běžel dál. Pocity smíšené, neuvědomující si své chování.
Možná, že je přeci jenom něco špatně. No ano, celá ona je špatně. *hahaha*

V podstatě je tak mimo, že ani neví co napsat. Má absolutně vy********.... mysl.
Neví, co by měla říct - snad jen no comment.

Jen se hlásí, že žije a neumírá. Teda oh vlastně, už dávno umřela.

Why Can't I

12. října 2011 v 2:37 | Vicc |  Nejzažší kout
Tak se zde shledáváme v tuto nešťastnou či šťastnou, říkejte tomu jak chcete, chvíli.

Vrátila se a nemá, žádnou veselou náladu. Čistě realistická, možná trochu zasněná.
Poslouchající hudbu, píšící povídku na téma Yaoi. Říkejme tomu to článku tzv random article.

Také právě, že není naplánovaný, bude tento článek o něco kratší.


No ano, píše povídku. Yaoi povídku. V hlavní roli 27 letý Yoshihiro Asahi a 18 letý Hirayama Ryuuji.
Povídka je psána z pohledu Ukeho nebo-li Ryuujiho. Bohužel se to podepisuje na jejím chování. Jelikož je povahy Semeho nedělá jí dobře chování ukeho.
Tak nějak, když někdo píše jakýkoliv příběh, vždy to nějak prožívá. Stejně tak ona teď prožívá všechna trable ukeho.

Jen v realitě je to trochu jinak. V realitě se neustále ochomejtá kolem ukeho, který nevyzařuje žádné odezvy.
Ať už negativní či pozitivní. Může přiznat, že ji to níčí.

Jen si stále říká 'Proč už konečně nemůžu být delšé chvíli šťastná?' Stačí, aby jeden kousek skládačky chyběl, všechno se rozpadne.

Zatím se díky Bohu drží na nohou. Ještě na ni nepadla Podzimní deprese.

The reversed card?

8. října 2011 v 2:45 | Vicc |  Nejzažší kout
Čím by tak začala?
So many things happened recently.

Tak jako klaun si se slzami v očích maluje úsměv na rty, ta ona je zpět a říká, že všechno je v pohodě.

Nepamatuje si, že by někdy rozbila zrcadlo, ale kdo by ho jinak v tom prázdném bytě mohl rozbít.
Ještě před tím, po horké sprše, seděla na zemi, hleděla na sebe do zrcadla a opakovala ty samé fráze v jazyce angličanů.
Fráze typu 'Vůbec nevím proč tu tak sedím před zrcadlem, brečím a divám se na sebe';'Celá mokrá tu jen tak sedím a neustále mluvím anglicky';'Proč jsem se vůbec narodila?'

Každý den leží v posteli, zachumlaná v peřině až po bradu, obličejem zabouřeným do polštáře. Nikdo však neslyší, že pláče.

Zdají se jí zvláštní sny. Jednou ji zastřelil voják, podruhé se podřezala, další zastřelila svou matku a nakonec vyvraždila rodinu, další nějaký kluk ji chránil, další našla si přítelkyni, poslední rozčtvrtila sama sebe růžovou motorovou pilou.
Zvláštnější bylo, že v každém tom snu, někdo pronesl větu, dalo by se snad i říct, že moudro, která ji v hlavě rezonovala celý den.

Jako by ty čtyři bílé stěny spadly směrem do pokoje a vytvořili tak jehlan. Žádný prostor k úniku.
Jak jako, jak by reagovala na kluky ohledně žárlivosti? Že Ona si ráda užívá?
Je raněna.

Nerozumí ničemu, nic nechápe. Snažit se o někoho, je tak.. unavující, i přes to, že toho druhého miluje tak, že by pro něj umřela.

"If you don't love me, then i make you to love me!" if i am able to do it..

Memories

3. října 2011 v 21:25 | Vicc |  Umění duše
Stačí jedna reportáž na téma dříví a hned jsem si vzpomněla na své dětství, které jsem strávila na vesnici.

Měli jsme poměrně velký bílý domek s bílou plechovou střechou, obdelníkovou zahradou a dalším ale menší domkem, kde měl otec dílnu, kde jsme skladovali uhlí a dříví a kde nejmilejší zvíře mho života měl svůj příbytek.

To teď si pamatuju ty jeho smutné oči. Vzpomínám si i jak brečel, když jsme odjížděli. Byl to 6 letý německý ovčák rozený poslední z celého vrhu, také to bylo poznat na jeho postavě. Byl drobný.. Velice ráda jsem ho oslovovala 'Tele', protože na to jak byl malý, byl vysoký a síly měl za dva.
Byl to ten nejmírumilovnější hlídač, kterého jsem kdy viděla. Ať už jsem mu jako dítě dělala různé věci, nikdy v životě mě nekousnul a nezavrčel na mne.
Je teď u jiného majitele a prý se má velice dobře. Jsem ráda.


Stýska se mi po tom vesnickém vzduchu. Po té vůni, která byla ve vzdcuhu cítit jedině na podzim a v zimě. Po té rýmě, kterou jsem vždy měla, jakmile přišlo jaro. Po prolítaných nocí na skateboardu v létě.
(pozn.: V noci se moc na skateboardu jezdit nedá, tak si představte jak jsme pokaždé s přáteli skončili ;oD)

Ještě teď si pamatuju, jak jsem první den, kdy začalo sněžit, vyběhla ven na zahradu jen v teplém svetru, punčocháčích a v pletených ponožkách a běhala po celé zahradě a chytala vločky. Byla jsem dítě, které velice milovalo zimu.

Stromy, jejichž větve se ohýbají pod tíhou sněhu, jsou oblečeny v bílém kabátě. Krása se jen podívat na otevřenoupláň. Na ten nepožkozený sníh.

Také si vzpomínám na to, jak jsem každé Vánoce byla vzhůru dřív než ostatní a budila je tím, že jsem ji skákala po postelích a křičela: "Vstávejte, vstávejte! Jsou Vánoce!" Přiznám se, tak trochu se mě to drží doteď.. xD

Zde mé vypisování vzpomínek končí, neboť mou mysl momentálně zahlcuje úchylnost.
(Nechtějte mít spřízněnou duši, která je věčně nadržená. ;oD)

like this~ ♥

1. října 2011 v 10:40 | Vicc |  Nejzažší kout
Čas plyne dál a dál. Občas člověku dojde, co dělá, nad čím přemýšlí, na koho myslí.

Může si gratulovat
Přemýšlet hodinu a půl a pak najednou přijít na to, že celou dobu miluje jedno děvče, které ji bylo vždy po boku a přesto spolu moc nemluvily.
Zvláštní.

Jen čeká na jakou-si odpověď. Nejspíš váhá.
Nediví se. Po všech těch klucích mít holku je přece jenom trošku.. vedle.



Nějak absolutně ztratila niť toho, co vám chtěla napsat. Myslí na svého ukeho a přitom zapomíná sdělovat důležité informace.

Je nemocná, už asi přes 2 týdny, ale stejně chodí do školy, a v pátek byla u doktorky, která ji ovšem řekla, že to má přes víkend vyležet, že ji nic hrozného není. Žádná chřipka, angína, vůbec nic.


Konečně se ten Podzim s velkým P ( *Pozastaví se a začne se smát jako šílená.*
Začalo padat víc listů, které se začali i víc barvit, vzduch už má také svou typickou vůni, jen to teplo to kazí.
Ranní mlhy jsou dokonalé, i když nadává, že se ji cestou do školy zvlná vlasy. Občas vážně lituje, že nemá pořádnej fotoaparát.